„A v tomhle jako chceš jít ven?“ zeptali se našeho patnáctiletého já v křiváku a síťovaných punčochách rodiče. Jen jsme ušklíbli a vyrazili vstříc ruchu velkoměsta. V duchu jsme si tehdy slíbili, že nikdy nebudeme jako oni, v jejich kravatách a upjatých kostýmcích. Střih. O patnáct let později se soukáme do saka a zvažujeme, jestli ty šaty nejsou na schůzku s klientem přece jen TROCHU MOC krátké a jestli nemají TROCHU MOC hluboký výstřih. Firemní kultura nám nařizuje, že svým oděvem reprezentujeme celou společnost, a pokud nemáme to štěstí a neskončili jsme v reklamní agentuře nebo se nestali hvězdou showbusinessu, tak saku a košili nejspíš neujdeme.
pět lidí.jpg 
Opravdu je ale tak strašně důležité, co máme při jednání na sobě? Mnoho lidí argumentuje tím, že formální oblečení značí, že bankovní úředník nebo třeba právnička si cení svých klientů dost na to, aby si dali práci se svým zevnějškem. Ano, možná to není tak pohodlné, ale vzbuzuje to větší důvěru než někdo, kdo vypadá, jako by právě přišel z koupaliště nebo slezl z motorky. Na druhou stranu, dress code se zejména v letních měsících mnohdy skutečně blíží mučícímu nástroji. Zaměstnavatelé, kteří trvají na tom, že ani ve třiceti stupních ve stínu si pánové nesmí sundat sako nebo nedej Bože vyhrnout rukávy od košile, a dámy stále musí nosit silonové punčochy a uzavřené boty, si snad i zaslouží, aby jim zaměstnanci utekli na zmrzlinu.
zkoumání grafů.jpg 
Žijeme ve 21. století. Kim Kardashian zcela vážně jedná s prezidentem USA, kterým je bývalý moderátor reality show, a módním trendem je vlnité obočí a džíny po mamince. Svět už zcela jasně prokázal, že je poměrně odolný vůči rozmarům moderní doby, takže je možná načase si přiznat, že inteligence se odvíjí od jiných věcí než je cena obleku a značka lodiček, a že u dobrého bankéře je úplně jedno, jestli má oblek ze Saville Road nebo rockové tričko a vintage džíny.

Pravidla, pravidla, a zas jen pravidla
Ohodnoťte příspěvek